BLOG OPĚT V PROVOZU
CHCETE OVLIVNIT, CO SE TU OBJEVÍ? VYJÁDŘETE SE ZDE

Poslové

21. června 2014 v 16:34 | Já |  střední prózy
Kdo by si byl pomyslel, že bude tak těžké vrátit se k blogu. Po tak dlouhé době, kdy na něj víceméně jen sedal prach, se ale špatně navazuje. Paradoxně mám tolik věcí, které bych mohla vkládat, že raději nevkládám nic. Dnes jsem však zahlédla téma týdne a mé srdce zaplesalo. Toto téma totiž odpovídá jedné povídce z mého tvorníku, a tak ji vkládám.



Poslové

Žijí mezi námi bytosti, jež nelze spatřit očima. Krásné a tajemné. Jenže v současné společnosti, postavené na snaze vše definovat a uzákonit, se poněkud ztrácí jejich kouzlo. Není možné je striktně zařadit, popsat z hlediska fyzikálního, chemického, ani biologického. A co nelze kategorizovat, jasně dokázat, to jako by neexistovalo. Lidé to nepřipouštějí, nevnímají. Nechtějí vidět. A takový přístup našim milým čistým bytostem velmi ubližuje. Ničí jejich moc. A věřte nebo ne, to má nepříznivý vliv nejen na ona stvoření, ale především na naše životy. Kolik už jich jen za poslední léta naprosto zbytečně vyhaslo. Kolik z nich mohlo nyní v poklidu pokračovat, kdyby byla situace alespoň o trošku lepší.
Z té myšlenky mi mrazí. Ve chvílích, kdy mne přepadá, se mi všechno zdá marné. Mou duši naplní smutek. Vždy si však nakonec uvědomím, že ještě nejsme ztraceni. Stále zbývá naděje. A i jeden člověk, ač se to možná zdá jako klišé, může hodně změnit. Má-li otevřené srdce a mysl.


Zcela přesně si vzpomínám na ten den, kdy za mnou poprvé přišli Oni. Byla jsem sama. Začtená do knížky, ponořená do napínavého příběhu. Náhle k mým uším cosi dolehlo. Slabý zvuk. Zpozorněla jsem, ale nic se nedělo. "Snad se mi to jen zdálo," pomyslela jsem si a pokračovala ve čtení.
Po chvilce se však záhadný zvuk ozval znovu. Zdvihla jsem hlavu a pomalu se rozhlédla. Nic podezřelého jsem ale neshledala. Celé mi to připadalo nanejvýš podivné. Když už jsem nad tím chtěla přestat uvažovat a vrátit se ke knize, zřetelně jsem zaslechla tato slova: "Pomoz nám."
Polekalo mne to. Vyděsilo. Zoufale jsem pátrala po původci hlasu, leč bezvýsledně. Nikoho jsem nespatřila. Nechápala jsem, co se děje. Bála jsem se, že jsem zešílela.

Hlas se ozval znovu. Zněl důrazněji, naléhavěji. Snažila jsem se jej nevnímat, zakrývala si uši, ale nic nepomáhalo. Čím víc jsem ho chtěla vytěsnit, tím víc mne strašil v hlavě. Schovala jsem se pod deku jako malé dítě.
Opět na mne promluvil. "Neboj se," říkal vlídným tónem, "nechceme ti ublížit. Jsme šťastni, že nás slyšíš. Věz, že jsi jednou z mála. Nebraň se tomu."
"Proč? Proč vás slyším? Kdo jste a co po mně chcete?" zmateně jsem kladla otázky prázdné místnosti.
"Jsme ti, již žijí mezi vámi nespatřeni. Sledujeme vaše osudy, snažíme se vás chránit. Většina z vás už nás však neposlouchá, ztratila schopnost nás vnímat. Ty naštěstí ještě naše volání dokážeš zachytit. Proto jsme tu. Potřebujeme tě. Lidé tě potřebují, ačkoli o tom sami nevědí."
"To je zase nějaký hloupý žert. Já vám nevěřím."
"To je pochopitelné. Snad časem uvěříš. Doufejme, že nebude příliš pozdě."
Pak místnost opět utichla. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Neklid, znepokojení, chaos. To všechno se ve mně pralo.
Za pár dní se ale situace opět urovnala a já ten podivný zážitek pustila z hlavy. Od oné události uplynulo několik týdnů, během nichž se nic zvláštního nedělo. Pak mne ale jednoho dne znovu navštívili.
"Už jsi uvěřila? Přijala jsi to?" tázal se mě mluvčí.
Odpověděla jsem, že nikoliv. Stále to pro mne bylo zařazeno v kategorii žertů.
"To je škoda. Alespoň se o to pokus, prosím. Je to důležité. Samozřejmě tě nemůžeme nutit. Ani nechceme. Vše závisí na tvé svobodné vůli. Ale mohla bys toho hodně změnit."
"Já? Jak?"
"Udělala bys totéž, co my, kdybychom měli příležitost."
"Tomu nerozumím."
"Varovala bys před nebezpečím."
"Jak bych mohla. To je nesmysl."
"Není. Jen bys to musela připustit. Je vidět, že zatím ještě nejsi v takovém rozpoložení, abys toho byla schopna. Snad tedy příště. Snad pochopíš, až na vlastní oči uzříš."
"Možná. Kdoví."

***

Seděla jsem na pohovce a rozjímala. Užívala si chvíli klidu. Dokud mne nevyrušil zvonící telefon. Zvedla jsem ho.
"Ano, mám čas, přijdu. Za chvíli budu u tebe," odvětila jsem kamarádce v nesnázích.
V rychlosti jsem se oblékla, zamkla a vyběhla za ní. Už při odchodu ze dveří mne pohltil nepříjemný pocit. Jako by mi něco říkalo, že nemám chodit pryč. Nevěnovala jsem tomu ale přílišnou pozornost. Pospíchala jsem.
Ke kamarádce jsem dorazila za pouhých dvacet minut. Nový osobní rekord. Vypadala opravdu zoufale. Snažila jsem se jí pomoct a maximálně ji podpořit. Hrdlo mi však stále svíralo nepříjemné tušení. Ač mi to bylo proti srsti, brzy jsem se s kamarádkou rozloučila. Cítila jsem, že mne jinde potřebují víc. Cosi mě nutilo vrátit se domů.
Cestou jsem se nikde nezdržovala. Jako poháněna nějakou tajemnou silou jsem uháněla vpřed. V mžiku jsem se ocitla před svým domem. V tu chvíli jsem pochopila. Uvěřila.
Nebyl to můj dům, co k sobě táhl mou pozornost. U sousedů hořelo.
"Věřím. Už věřím! Co mám teď udělat? Je uvnitř někdo živý?" zakřičela jsem do prázdné ulice.
Netrvalo to dlouho a k mým uším dolehla odpověď: "Konečně. Doufali jsme, že k tomu dojde. Ano, uvnitř je malá dívka, která ještě žije. V zadní místnosti, schovává se v posteli. Zachraň ji! Utíkej!"
A tak jsem běžela. Rozrazila jsem vchodové dveře a ihned zamířila do zadního pokoje. Ve zbytcích obýváku jsem zahlédla ležet na podlaze chlapce.
"Tomu už nepomůžeš," slyšela jsem, "zachraň tu dívku."
Po tváři mi kanula slza. Nemohla jsem však zastavit. Pokračovala jsem tedy dál, až jsem dorazila ke kýžené místnosti a rychle vběhla dovnitř. Na posteli se v peřinách choulilo děvče.
"Pojď," vyhrkla jsem a popadla ji za ruku, "musíme pryč."
Ptala se po mamince. Řekla jsem jí, že jí ihned zavoláme, jakmile budeme v bezpečí. Už se nevzpouzela. Rychle jsme vyběhly z hořícího domu. Vzala jsem ji k sobě.

Vyvázly jsme. Ale dívčin bratr byl po smrti. Zachvátil mne velmi nepříjemný pocit. Pocit viny. Svědomí sžíralo mé nitro jako ta nejsilnější kyselina. Zemřel kvůli mně. Mým pochybám a nedůvěřivosti.
Ani jsem pořádně nevnímala telefonát hasičům. Nemám tušení, co jsem jim vlastně řekla. Stále jsem měla před očima uplynulé události. Strnulý výraz chlapce, z jehož tváře vyprchal život příliš brzy. Kvůli mně…
"Ty jsi to nezpůsobila," snažil se mne konejšit hlas některého z Nich.
Marně.
"Pouze jsi tomu možná mohla zabránit. Kdoví."
"Ano, ale právě vědomí, že jsem tomu mohla zabránit, je ubíjející."
"Vím, je to kruté a teď to nejspíš nechápeš. Ale muselo k tomu dojít, abys prozřela. Toto je zkušenost, na kterou nezapomeneš. Nesmíš zapomenout. Bude ti připomínat, proč tě žádáme o pomoc. A co všechno dokážeš, když nám budeš naslouchat."
"Co jsem dokázala? Nepřežil!"
"Ale ona žije. Díky tobě."
Pohlédla jsem na mladou slečnu. Blonďaté copánky se jí houpaly na zádech, když zmateně pobíhala po místnosti. Po tvářích jí tekly slzy. Přistoupila jsem k ní. Krátce se na mě podívala a pak sklopila oči. Jak rychle přišla o bezstarostnost dětství.
Bezmyšlenkovitě jsem hleděla z okna. Hasiči už byli na místě, plně připraveni postavit se běsnícímu živlu.
"Teď už jsme v bezpečí," vypravila jsem ze sebe a pohladila ji po vlasech, "zavoláme mamince."

***

Ano, byla to tvrdá lekce. Ale díky ní jsem tenkrát všechno pochopila. Tedy všechno samozřejmě ne, jen samotnou podstatu bytostí, jež ke mně promlouvaly, a důvod, proč tak činily. Uvědomila jsem si, že právě ony jsou to "něco", co nám říká "Nedělej to.". Ony jsou to, co nás na poslední chvíli zarazí, zabrání nám v tom, abychom udělali osudný krok. Ale mnoha lidem už pomoci nedokáží. Ať už na ně mluví, křičí, není to nic platné. Jejich hlas nedolehne k uším volaného. A když nějakým zázrakem přeci jen ano, pak stejně není vyslyšen. Dočkají se pouze ignorace.
Takoví, co stále někam spěchají, nevěnují pozornost nějakému podivnému tušení. Nedbají na něj. A často je to bohužel to poslední, co (ne)udělají.
Proto si Oni hledají prostředníky. Osoby, jako jsem já. Někoho, kdo ona životně důležitá poselství může předávat místo nich. Někoho, kdo bude jejich ústy, nahradí jejich paže a nohy.

Nikdy nezapomenu na svou první plnohodnotnou zprávu. Můj svěřenec tenkrát pospíchal na jednání, které mohlo mít rozhodující vliv na jeho budoucí kariéru. Zároveň však i zvolené tempo mělo mít rozhodující vliv. Na délku jeho života. Věděla jsem, že ho má při neopatrném přecházení silnice srazit nákladní automobil. A byla by to srážka se smrtí.

Nebylo vůbec snadné ho vyhledat. A ještě těžším ukázal se být úkol ho před nehezkým údělem ochránit. Zdráhal se dát na má slova. Jejich slova. Odmítal uvěřit.
Teď. Teď nastane ten okamžik. Musela jsem ho zastavit vlastním tělem. Byl by vběhl přímo pod kola. Slyšela jsem jen kvílení brzd. Automobil prosvištěl jen pár centimetrů ode mě.
Muž na mne několik vteřin nevěřícně hleděl. Úplně zapomněl na všechen spěch. Pozvolna šel ke druhému okraji silnice. Tiše přitom opakoval: "Jak je tohle možné? Jak?" Když jsme společně přešli silnici, zastavil se a věnoval mi dlouhý úsměv.
"Mrzí mne, že jsem vám nevěřil, slečno," řekl, "nebýt vás, byl by tohle můj poslední den. Nikdy vám nepřestanu být vděčný."
"Užívejte daru, který vám byl dopřán. Ať je váš život naplněn štěstím," odvětila jsem mu.
Ještě chvíli jsme setrvali ve vzájemné přítomnosti. Pak se každý z nás vydal svou cestou.
Nikdy víc jsem ho už nespatřila. Věřím však, že ani on na naše setkání nezapomene.

***
"Ne, vy to nechápete! Ze všeho nejvíc jste teď sami proti sobě! Mně tím nepomůžete a jiné přivedete do záhuby. Věřte mi, dobře vím, o čem mluvím… Prosím, pusťte mě!"
"Ale no tak, necukej se už. Vždyť je to pro tvé dobro."
Muži v bílých pláštích mě sevřeli ještě pevněji. Vzpouzela jsem se, ale postupně mi docházelo, že zcela zbytečně. Neměla jsem proti nim nejmenší šanci.
"Tohle není pro ničí dobro!" křičela jsem zoufale. Bezvýsledně. "Přátelé, mí drazí poslové, vysvětlete jim to!"
"Odveďte ji," zazněl rozkaz.
Mé svíjející se tělo bylo násilím vlečeno pryč.
"Takhle by to nešlo, já se s ní párat nebudu," zaslechla jsem zpoza svých zad.
Cítila jsem, jak mi kůží projíždí něco ostrého. Jehla. Poslední jasná myšlenka. Pak se mi všechno začalo slévat. Věci ztrácely své obrysy. Čím víc jsem se snažila zaostřit, tím méně detailů jsem rozpoznávala, až se všechno slilo v monotónní celek. Víčka mi samovolně klesla.
Když se mi konečně podařilo opět otevřít oči, zjistila jsem, že jsem svůj souboj tentokrát definitivně prohrála. První, co jsem spatřila, bylo bílo. Nechutně čisté bílo. Rozhodně mě vůbec neuklidňovalo. Zamžourala jsem. Bílé stěny jsem teď viděla jasně, stejně jako bílou postel, pevně spojenou se zemí, a sterilně bílé prostěradlo, na němž se rozkládalo moje tělo.
Jaká ironie. Tak bílé, a přitom do poslední částečky naplněné černotou. Kam až lidská slepota sahá. Co všechno dokáže způsobit…
Hleděla jsem do stropu a viděla na něm tváře těch nevinných osob, které na tohle nejspíš doplatí. Úsměvy, které už znovu nikdo nespatří, neboť brzy zmizí z povrchu zemského. Proč? Pro lidskou hloupost. Nechápavost. Neochotu připustit něco nového, neznámého. Sklopila jsem zraky, ale ty ubohé obličeje byly všude. Na stěnách i ve stínech. Byly v mé hlavě.

***
Netuším, kolik času uběhlo. Snad to byly měsíce. Dny naplněné nicotou. Klást jakýkoli odpor nemělo smysl. Snažit se vysvětlovat nemělo smysl. Jen jsem v poklidu ležela na svém lůžku a nechávala si aplikovat všemožné medikamenty, jež mě údajně měly zbavit bludů. Nejspíš by i zbavily, kdybych nějaké měla. Odstranily totiž z mé hlavy téměř všechno. Racionální myšlenky už se v podstatě nedostavovaly. Poslední záblesky rozumu mne nutily klást si stále tytéž otázky. Proč? Proč se mi tohle děje? Proč něco neudělají? A byli vůbec někdy? Anebo jsem vážně jen trpěla přeludy? Bolela mě hlava. Pořád. To prostředí mě ubíjelo. Vysávalo život. Toužila jsem dostat se pryč.
"Už ke mně nemluví! Slyšíte? Už ne!" prohlásila jsem jednou.
"Skutečně?"
"Ano. Asi ani nikdy nemluvili…"
"Asi? Nejsi si jistá?"
"Jsem," řekla jsem přesvědčivě, nikoli však přesvědčeně.
"To je velmi pozitivní zpráva. Tvůj stav se lepší. Možná se brzy budeš moct zase vrátit domů."
Snížili mi dávku prášků. Myšlenky se pomalu začínaly vracet. Tím víc jsem si uvědomovala, že musím setrvat ve svém tvrzení. Že Oni nikdy neexistovali. Ať už je pravda na kterékoli straně. To je způsob, jak se odsud dostat. A tak jsem zarytě prohlašovala, že Oni byli jen v mé hlavě. Že jsem konečně procitla, probrala se ze snu.
Myslím, že od té doby mohlo uběhnout tak několik týdnů do chvíle, kdy za mnou přišel jeden z pracovníků. "Zítra půjdeš domů," pravil.
Téhož večera na mne opět promluvili: "Vytrvala jsi. Pochopila jsi."
"Takže jste skuteční? Nezdáli jste se mi?"
"Záleží na tom, čemu věříš ty."
"Věřím ve vaši existenci, i když přiznávám, měla jsem pochybnosti."
"Ale nepodlehla jsi jim. A to je podstatné. Pamatuj si, nezáleží na tom, co říkají ostatní, nejdůležitější je, co ty sama cítíš ve svém srdci. Někdy je lepší nechat druhé žít v jejich klamu. Ne každý dokáže přijmout a pochopit složitý řád bytí. Možná jednou bude lidstvo připraveno. Snad jednou samo bude chtít prozřít. Doufejme. Prozatím nad ním alespoň držme ochrannou ruku. Jsi ochotná nadále přikládat svou, po tom všem?"
"Ano. Tohle byla těžká zkouška, ve které jsem ale snad obstála. Mnohé jsem si uvědomila. A díky tomu jsem teď dál. Dál na své cestě životem. Cestě, jejíž jste vy, stejně jako pomoc těm, kteří netuší, jak moc ji potřebují, nedílnou součástí. Té, po které budu s chutí kráčet až do konce svých dní. Tak přísahám."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama