BLOG OPĚT V PROVOZU
CHCETE OVLIVNIT, CO SE TU OBJEVÍ? VYJÁDŘETE SE ZDE

Duben 2009

Ať to aspoň stojí za to

26. dubna 2009 v 13:14 | Já |  trable s drabble
Tak jsem napsala další drabble. Anténka mi ve čtvrtek zadala slova: vodopád, kladivo, infarkt a já se do toho přes víkend pustila. Je takové divné, hodně divné...


Ať to aspoň stojí za to

Buch, buch. Čas od času se ozývaly tlumené údery, které přerušovaly to ticho. To obrovské ticho. Ne, vlastně tu byl ještě jeden zvuk, který jej narušoval. Hukot vodopádu. Bylo to krásné místo, neobyčejně zajímavé. Klidné, plné příjemné atmosféry. Nedotčené civilizací. A on tam byl sám, úplně sám. Údery kladiva se ozývaly čím dál častěji, pravidelněji. Nebyl si jist, co to znamená. Ale brzy to pochopil. Popadl se za svou hruď, pocítil obrovskou, neúnosnou bolest. Věděl, že je konec, že kladivo odbíjí poslední zbytky jeho života. Nebránil se tomu, věděl, že to brzy přijde. Ať už takhle, v podobě infarktu, nebo jakýmkoli jiným způsobem. Byl rád, že se to stalo právě tady, na tomhle krásném místě...


Pište

17. dubna 2009 v 20:22 | Já |  experimenty
Promiňte prosím, píšu pitomosti. Pěkně praštěné pitomosti....
Pište
Pište. Pište povídky, pohádky, poezii. Překrásnými příběhy popisujte plochy prázdných papírů. Pokud potřebujete psát, pište. Pište pro příbuzné, pro přátele, pro potěšení. Pište přes prázdniny, před prázdninami, po prázdninách. Přes poledne, před polednem po poledni....pište pořád, pilně. Permanentně. Ploďte písmena, poskládejte příběhy. Proč psát? Psaní podporuje představivost. Psaní pomáhá při pekelných problémech. Psaní pomáhá přivodit příjemné pocity. Psaní prostě potřebujete. Proto pište. Pochopili? Pokud psaní příběhu popoháníte, patrně připíšete pěkné pitomosti. Pamatujte, psaní potřebuje prostor...

Změna je život

9. dubna 2009 v 12:49 | Já |  trable s drabble
Tak už vím, jaké mám s tímhle "dílkem" úmysly, tak ho tu máte. Původně jsem uvažovala, jestli ho mám poslat do soutěže u Mardom, ale pak jsem napsala ještě jiné, takže tohle sem můžu klidně vložit. Zadaná slova byla: rej, rébus, realita, respekt, reinkarnace. Je to takové divné drabble, bez nápadu....tohle je původní, "neosekaná" verze

Změna je život


Ještě před pár dny by tomuhle nevěřil.Události posledního týdne ho však přesvědčily o tom, že realita je někdy hrůznější a děsivější než se na první pohled zdá. Po vyřešení onoho záhadného rébusu se ocitl na místě, které zřejmě zatím žádný smrtelník nespatřil. Bylo mu naprosto jasné proč. To, co uviděl nebylo určeno pro lidské oči. Viděl rej hrůzných bytostí, neidentifikovatelných existencí, které tančily kolem dokola a vydávaly podivné skřeky. Bylo to děsivé. Měl z nich respekt. Jen co ho zpozorovaly, vrhly se na něj. Pak už jen ucítil, jak se sápaly na jeho tělo a dál už si na nic nevzpomínal. Když se probudil, nebyl si vůbec podobný. Jeho tělo pokrývaly husté dlouhé chlupy. Byl v těle vlka. A pak to pochopil - reinkarnace. Nikdy předtím nevěřil, že je něco takového možné, dokud to nezažil na vlastní kůži.

To je dneska mládež...

2. dubna 2009 v 18:54 | Já |  trable s drabble
Ještě ke včerejšímu článku: byl to apríl, což jste nejspíš poznali. Dnes vám sem vkládám další drabble, které jsem právě dnes dopsala. Je takové divné, dost divné...ale má přesně sto slov. Slova mi zadala mardom a to tato: tulipán, drzost, konstelace, rovnoprávnost, šum. Tak a tady už je to drabble


To je dneska mládež...



V síní byl velký šum. Pán s velkým tulipánem na pravé kapse se právě chystal mít proslov, ale nikdo nevypadal, že by ho chtěl poslouchat. Přesto však začal mluvit. Říkal něco o rovnoprávnosti, pak také přirovnával společnost ke konstelaci, ale nikdo ho zřejmě moc nevnímal. "Ta dnešní mládež...Vůbec nemají úctu ke starším osobám, člověk se od nich nedočká žádného respektu. A ta jejich drzost. Člověk tu už nemůže nic říct, aniž by se dočkal nějaké narážky či dokonce urážky mířené k jeho osobě. Nikdy mě nebudou brát vážně... jsem pro ně starý dědula." pomyslel si a pokračoval ve své přednášce.

Je čas udělat blogu pápá...

1. dubna 2009 v 17:10 | Já
Došla jsem k závěru, že tento blog nemá smysl. Nemám čas, nemám nápady, nemám chuť. To už je pádný důvod proč s blogem skončit, nemyslíte? Proto vám teď oznamuji, že s tímto blogem je konec. Kdybyste tu náhodou čekali na nové články, což stejně nepředpokládám, pak vězte, že to nemá smysl. Žádné další už nepřibydou.